Na vůni, která dokáže vykouzlit vánoční atmosféru, narazíte v historických ulicích Prahy i v menších městech, kde se pohybuje větší množství návštěvníků. Vzduch je nasládlý, lehce kouřový a připomíná atmosféru starých jarmarků, i když většina prodejních stánků dnes cílí na moderní turistickou klientelu. Fronty bývají dlouhé a ceny vyšší, než by si člověk přál. Přesto lidé čekají trpělivě, často si natáčejí celý proces přípravy a nakonec si odnášejí horkou pochoutku jako symbol českého zážitku.

Málokdo si přitom uvědomí, že tento dezert k české tradici ve skutečnosti vůbec nepatří. Českým se stal až nedávno a to jen díky turistickému ruchu a schopnosti prodejců přizpůsobit se trendům, které zaplavily historické centrum Prahy. Přesto se v kolektivním vědomí návštěvníků vžil jako typická česká specialita. Tento mýtus je natolik silný, že mnoho turistů věří, že jde o stálice tradiční místní gastronomie.

Pochoutka, která se proslavila dávno předtím, než se poprvé objevila v Česku

Abychom pochopili její původ, je potřeba se vrátit hlouběji do historie. Sladké těsto pečené na dřevěném nebo kovovém válci se objevovalo v různých oblastech Evropy již od středověku. Podobné recepty najdeme v Uhrách, na Slovensku, v Rumunsku i v Sedmihradsku. V některých regionech šlo o slavnostní jídlo připravované při významných událostech, jinde o prostý dezert, který doprovázel výroční trhy a společenské oslavy.

Základem byla vždy jednoduchá kombinace kynutého těsta, které se namotalo na rozpálený válec a následně se postupně otáčelo nad ohněm. Čím rovnoměrnější bylo pečení, tím dokonalejší byla kůrka, která musela být lehce karamelizovaná a křupavá. Právě tato technika přežila dodnes a stala se tím, co láká turisty k pozorování přípravy dezertu. Příprava působí efektně a v ulicích přitahuje pozornost už z dálky.

Ve starších kronikách se objevují zmínky o tom, že tento typ pečiva byl oblíbený mezi šlechtou i mezi venkovskými rodinami. Některé oblasti ho považují za vlastní národní prvek dodnes. Čeští prodejci však dokázali udělat jednu věc dokonale. Z produktu s regionálním původem vybudovali celosvětový symbol českého turismu. A to i přesto, že skutečný původ musíme hledat jinde.

Jak se dezert z východu stal symbolem (ne)jen pražských ulic

Jde o trdelník, sladkou pochoutku, kterou dnes turisté považují za něco samozřejmě českého. Pravda je ale odlišná. Trdelník pochází především z území dnešního Slovenska a Maďarska, odkud se rozšířil do dalších regionů. V Česku se objevil až v 19. století a i tehdy šlo spíše o okrajovou zajímavost než o tradiční domácí produkt.

Do širšího povědomí české veřejnosti se dostal až na přelomu 20. a 21. století, kdy Praha zažívala prudký nárůst turistického ruchu. Výrobci pochopili, že efektní příprava a sladká chuť představují ideální kombinaci pro návštěvníky hledající něco rychlého a nezapomenutelného. Trdelník tak změnil svou roli. Z běžného regionálního dezertu se stal marketingovým tahem.

Nejdražší sladkost prodávaná na ulici

Stačí projít Václavské náměstí, Staroměstské náměstí nebo Nerudovu ulici a je jasné, že trdelník je jedním z taháků komerční gastronomie. Prodává se téměř na každém kroku, často ve výrazně modernizovaných verzích. K původní jednoduché podobě s cukrem a skořicí přibyly další variace. Mezi nimi jsou čokoládové polevy, vanilkové krémy, ořechy, kokos, karamel a také extravagantnější kombinace s ovocnými příchutěmi.

Nejvýraznější posun nastal v okamžiku, kdy se začal plnit zmrzlinou. Tento trend přilákal fotografy i influencery, kteří napomohli globální popularizaci. Výsledkem je produkt, který má s tradiční podobou trdelníku pramálo společného, ale dokonale zapadá do vizuálního stylu sociálních sítí. To dále posiluje jeho pověst domnělé české specialitky.

Ceny pak odrážejí zájem turistů. V centru Prahy se běžně pohybují v rozmezí od stokorunových částek výše a nejsou výjimkou ani porce, za které člověk zaplatí částku, za níž by si v běžné pekárně pořídil několik standardních a mnohem zajímavějších zákusků. Přesto front neubývá a o trdelník je věčný zájem neustále.

Jak se ze zahraničního dezertu stal český symbol

Mechanismus je jednoduchý. Turisté přijíždějí do Prahy s očekáváním jedinečného gastronomického zážitku. Místní prodejci jim nabízejí něco vizuálně atraktivního a marketingově silného. Trdelník se tak stal naším symbolem, přestože jeho kořeny sahají pár set kilometrů za české hranice. Jde o ukázku toho, jak se kulturní vnímání může změnit pod vlivem cestovního ruchu a komerční poptávky.

V kolektivní paměti návštěvníků se uchytil jako česká pochoutka, protože je dostupný v místech, kde turismus dominuje a kde si lidé vytvářejí své nejsilnější dojmy. Často jde o první sladkost, kterou si v Praze koupí a často také o tu, kterou doporučují ostatním. Realita je ale výrazně odlišná. K české tradici má velmi daleko.

Co česká gastronomie skutečně považuje za své sladké dědictví

Česká kuchyně má své vlastní sladké poklady, které vycházejí z dlouhodobé domácí tradice. Patří mezi ně koláče, buchty, kynuté knedlíky nebo staročeské perníky. Trdelník mezi ně historicky nepatří ani okrajově. Jeho dnešní přítomnost v ulicích Prahy je spíše výsledkem globalizace a podnikatelského úspěchu než dědictvím minulých generací.

Pro návštěvníky je to ale vedlejší. Produkt se stal součástí turistické zkušenosti. Lidé chtějí vidět, ochutnat a odnést si vzpomínku v podobě sladkého pečiva, které si spojují s jedinečným zážitkem. A to stačí k tomu, aby se i nepůvodní jídlo stalo symbolem místa, které ho adoptovalo.

Zdroj: Autorský text, redakce Kapitalio.cz, indprop.gov.sk, markbakerprague.com, regiony.rozhlas.cz; Náhledová fotografie: Pexels