V zaprášeném klášterním výklenku sedí drobná ženská postava v řádovém rouchu. Na první pohled vypadá jako vosková socha, ve skutečnosti jde ale o skutečné lidské tělo staré víc než tři století. Mumie řeholnice, která zemřela v 17. století, je považována za jednu z nejzáhadnějších v Evropě. Přestože její rakev ležela roky v kaluži páchnoucí vody, tělo se nerozpadlo a dodnes mate vědce i antropology.

Vlhko, bahno a nedostatek vzduchu tu nevedly k obvyklému rozkladu, ale k nečekanému zachování každého detailu tváře i rukou. Kolem ostatků se po staletí šířily příběhy o zázraku, zatímco lékaři a antropologové hledali racionální vysvětlení toho, co se v hrobě skutečně odehrálo. Kdo byla žena, jejíž tělo se odmítlo podřídit běžným zákonům přírody, a proč její příběh dodnes nedá spát odborníkům?

Tělo, které se odmítlo rozložit

Příběh začíná v Praze v době, kdy země byla ještě otřesená po třicetileté válce. V místním klášteře přísných řeholnic zemřela jejich představená, žena známá tvrdou askezí a nekompromisními nároky na sebe i na ostatní. Trpěla vážnými zdravotními problémy, lékaři dnes mluví hlavně o onemocnění jater a těžké vodnatelnosti. Břicho se jí tak zvětšilo, že rozměry těla před pohřbem připomínaly spíše sud než drobnou ženskou postavu.

Řeholnice ji uložily do rakve a následně do hrobu v klášterní zahradě. Hrob byl poblíž kaple proroka Eliáše v dnešních Vojanových sadech na Malé Straně, kde je velmi vysoká hladina spodní vody a zem stále vlhne. K tomu se přidaly tehdejší stavební zvyklosti. Zedníci, kteří hrob zazdívali, si kvůli mrazům připravovali maltu s pomocí vařící vody. Ta zřejmě vnikla do rakve a dostala se až k tělu zemřelé.

Právě tady by se podle všech učebnic biologie mělo tělo rozpadnout rychleji než v běžném suchém hrobě. Kombinace vlhka, tepla a organického materiálu bývá ideálním prostředím pro bakterie a plísně. Po třech letech se proto dala očekávat jen změť kostí a zbytků tkanin. Jenže když svaté sestry po několika letech hrob otevřely, čekal je šok.

Hrobka byla plná zapáchající špinavé vody, oděv se prakticky rozpadl, dřevo rakve bylo silně poškozené. Pod zbytky řádového roucha se ale objevilo tělo, které vypadalo, jako by zemřelo teprve nedávno. Kůže byla tmavá, napjatá a souvislá, na končetinách bylo možné pozorovat nečekanou ohebnost kloubů. Z dobových svědectví vyplývá, že z těla nešel hnilobný zápach, naopak se mluvilo o neobvyklé vůni.

Sestry v tom viděly znamení shůry. Tělo proto již neuložily zpět do země. Přenesly ho na půdu kláštera, kde mělo v klidu doschnout. Ani tam však nezačal běžný rozklad. Tělo vysychalo, ale stále drželo tvar a celistvost. Postupem let z něj byla přirozená mumie, která se začala uctívat jako mimořádná relikvie.

Lékaři i antropologové zůstali zaražení

Zvláštní případ nenechal chladné ani tehdejší odborníky. Mumii si během 17. století opakovaně prohlíželi lékaři spjatí s pražskou univerzitou. Popisovali hnědou, téměř kaštanovou barvu kůže, zachovalé rysy obličeje i překvapivou ohebnost velkých kloubů. Souhlasně uváděli, že tělo je neporušené a že jeho stav přesahuje běžné přírodní procesy, které znali ze své doby.

Odborný zájem však neskončil ani po staletích. Na počátku 21. století proběhl nový podrobný výzkum, do kterého se zapojili antropologové, lékaři i další experti. Tělo bylo rentgenováno, zkoumal se stav kostí, chrupu i vnitřních struktur. Ukázalo se, že s mumifikací nijak nepomáhala chirurgická úprava ani balzamovací látky. Šlo o tzv. přirozenou mumifikaci, která vznikla souhrou nemocí, prostředí hrobu a pozdějšího vysoušení na vzduchu.

Zároveň se vyvrátily některé romantizující legendy. Vyšetření krční páteře ukázalo, že krk zemřelé nebyl zlomený, jak se někdy tradovalo v souvislosti s násilným vtlačováním do rakve. Pozice hlavy, která je dnes mírně svěšená k hrudi, vznikla spíše pozvolnou změnou při dlouhodobém vysychání a manipulaci s tělem, nikoli brutálním zásahem.

Přesto zůstává případ v očích odborníků výjimečný. Přirozené mumie se sice v historii objevují, většinou však vznikají v suchém a chladném prostředí nebo v půdách, které tělo vysuší jako v peci. V tomto případě naopak hrála roli vlhkost, prosakující voda a teplo, což by za normálních okolností rozklad urychlilo.

Zakladatelka českých karmelitek, která se vzdala sama sebe

Šlo o řeholnici Marie Elektu, rodným jménem Kateřinu Tramazzoli. Narodila se v italském městě Terni roku 1605 do rodiny zchudlého šlechtice. V mládí ji silně ovlivnil strýc, kněz a podporovatel karmelitánské spirituality, a smrt otce, která ji přiměla rozhodnout se pro řeholní povolání.

Do kláštera bosých karmelitek vstoupila v Itálii, později ji však povolal panovnický dvůr. Na žádost císaře a jeho manželky se vydala nejprve do Vídně a poté do dalších měst střední Evropy, kde pomáhala zakládat nové kláštery. V roce 1656 přijela do Prahy, aby zde založila českou odnož řádu bosých karmelitek v klášteře svatého Josefa. Stala se jeho převorkou a pro své sestry duchovní autoritou, ale zároveň i velmi přísnou představenou.

Zdůrazňovala sebezápor, dlouhé půsty a tvrdou práci. Podle životopisů nosila žíněnou košili a kovový pás s hroty, který jí neustále rozdíral kůži. Smýšlela tak, že na sebe bere část utrpení jiných. Dlouhodobá fyzická zátěž a nedostatečný přísun výživy se ale podepsaly na jejím zdraví. Zadokumentované jsou silné bolesti hlavy, potíže s játry i postupně se rozvíjející vodnatelnost, kvůli které jí břicho nebývale narostlo. V závěru života trpěla horečkami, žízní a ochrnutím části těla a v lednu roku 1663 v Praze zemřela.

Ačkoli se narodila v Itálii, pro české karmelitky i mnohé věřící je Marie Elekta vnímána jako česká patronka. Založila zde klášter, prožila v Praze poslední roky života a její tělo se stalo jedním z nejznámějších duchovních symbolů českých zemí.

Ať už v neporušeném těle vidíme zázrak, nebo jedinečný přírodní úkaz, příběh Marie Elekty ukazuje, jak silně se mohou v jednom lidském osudu protnout víra, utrpení i zvídavost vědy.

Zdroj: Autorský text, redakce Kapitalio.cz, Vesmir.cz, Hora-Karmel.estranky.cz, Bosekarmelitky.cz, Rozhlas.cz; Náhledová fotografie: VitVit/Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)